Každý třídní prvních ročníků a primy musí na adaptační kurz. I já jsem po deseti letech opět vyjela, a to s bandou rozjívených, po prázdninách ještě neuklidněných prváků.
Zatímco kdysi jsem jezdila s nadšením, letos jsem jela, „že musím“. Byla jsem zvyklá na starou dobrou Kletnou, na kopřivnické instruktory, umývárnu s plechovými koryty. Letos mě ovšem čekala změna. Poprvé ke Kateřině do Štramberku. Kvičení v autobuse, ten bude sedět u okna, ty ke mně ani nechoď, já chci sedět vzadu a budu mít chatku číslo 17… to je přesně to, co nemusím.
Jsme na místě, rozhlížím se kolem. Kopečky, lesy začínají hrát podzimními barvami a Trúba jako dominanta. Úchvatný pohled. A konečně krásné slunné počasí. Dav 77 studentů se pomalu srocuje před chatkami. Kolega Foltas má všechno pevně v rukou, rozdává klíče se slovy: „Nevymýšlej a buď rád, že máš kde spát.“
Za chvíli se scházíme k první aktivitě, v tu chvíli se i velcí frajeři proměňují v zapálené běžce, kteří nechtějí být na pozici posledního v řadě, tedy „sprostého sedláka“. Další se seznamují a snaží se pamatovat jména svých nových spolužáků. Než se naděju, odbíjí dvanáctá a je čas oběda. Aktivita střídá aktivitu. Samozřejmě že večer ti otrlejší loudí delší večerku, jiní se snaží být nenápadní a ztratit se mezi chatkami. Opravdu NIKDO je přitom nevidí. I to patří ke školním akcím, to jsou chvíle, na které se vzpomíná na třídních srazech.
A moje postřehy? Je tu krásně, ať si říká, kdo chce, co chce, je s nimi (studenty) hezky, bezstarostnost mládí je nakažlivá. Asi pojedu (dobrovolně) příští rok znovu.
Mgr. Magdalena Miláková
Kurz byl financován z prostředků MSK.
