Koncem letošního března zemřel v Praze po krátké nemoci bílovecký rodák a významný český lékař doc. MUDr. Milan Jaroš, CSc. Zasloužil se v Československu na počátku 60. let o zavedení a rutinní provádění biopsie ledvin. Bez dvou týdnů by se dožil 92 let. Pracoval až do posledních dnů svého dlouhého života ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady a na 3. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, jejíž byl nejstarším aktivním pedagogem. Byl výborným internistou a skvělým diagnostikem, uznávaným klinickým nefrologem a mimořádně oblíbeným učitelem.
Milan Jaroš se narodil 5. dubna 1931 na Ohradě u Bílovce ve Slezsku v početné rodině se 4 sourozenci. Bydleli v Údolí mladých, v první bílovecké vilce s rovnou střechou. Nastoupil do české školy, ale po německé okupaci v roce 1938 musel do německé školy. V roce 1945 nastoupil do jednoročního učebního kurzu a v roce 1946 do nově založeného bíloveckého gymnázia, v němž jako student prvního maturitního ročníku v roce 1950 s vyznamenáním maturoval. Vysokoškolské studium zahájil na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, odkud po založení Vojenské lékařské akademie přestoupil do Hradce Králové. Tam v roce 1956 studium vojenské medicíny úspěšně zakončil. Po působení u vojenského útvaru ve slovenském Ružomberku se vrátil do Bílovce, kde jako internista pracoval v místní nemocnici. V roce 1959 nastoupil jako asistent na III. vnitřním oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze (dále ÚVN), kde následně pracoval jako ordinář nefrolog a zástupce náčelníka oddělení a z vnitřního lékařství složil obě atestace. V roce 1979 nastoupil jako odborný asistent na I. interní kliniku tehdejší Lékařské fakulty hygienické UK (dnešní 3. LF UK), na níž byl v roce 1987 jmenován docentem pro obor vnitřní lékařství.
Ve střešovické ÚVN se docent Jaroš profiloval jako nefrolog. Zaměřil se na nefropatie u mladých jedinců a zabýval se zejména diferenciální diagnostikou proteinurie a hematurie. To ho přivedlo k tehdy průkopnické diagnostické metodě – perkutánní renální biopsii (dále RB). Začal se o ni zajímat v roce 1961, kdy se ji naučil provádět u prof. Jana Broda z Ústavu chorob oběhu krevního v Krči (předchůdce dnešního IKEM). Po zkušenostech z pokusů na zvířatech, nefrektomovaných ledvinách a praktickém výcviku začal v ÚVN provádět biopsie. Prokázal u toho velkou technickou invenci. Protože neměl vhodnou bioptickou jehlu, rozhodl se vyvinout jehlu vlastní konstrukce, která byla modifikací v té době užívané Menghiniho jehly. I když jeho snaha nepřinesla očekávané výsledky, jednalo se o pozoruhodný počin.
Inovátorsky a originálně řešil zaměření bioptické jehly. Aby nahradil poměrně komplikované, a ne zcela přesné v té době rozšířené Karkovo určení polohy ledviny, zhotovil kovovou mřížku se sítí vytvořenou dráty. Mřížka se pacientovi přikládala do oblasti lumbální krajiny při rentgenovém zaměření a pak před vlastní RB. Tuto poměrně robustní mřížku později nahradil tabulkou plexiskla s mřížkou z tenkého drátku, později rýhami vyplněnými olovnatou barvou. V tehdejším Československu se jednalo o původní, zcela originální přístup nezávislý na zahraničních autorech, který se s úspěchem užíval až do nástupu sonografického zaměřování RB v 90. letech 20. století.
Během působení v ÚVN vyškolil doc. Jaroš dvě desítky lékařů v provádění renální biopsie a jeho modifikaci RB převzala řada československých vojenských a civilních pracovišť. Problematice RB se doc. Jaroš věnoval rovněž z hlediska výzkumného. Jeho hlavním odborným zájmem byla problematika proteinurie u mladých jedinců, které věnoval své dvě nejvýznamnější práce, jež byly v roce 1970 publikované v Praktickém lékaři a v roce 1974 ve Vnitřním lékařství. V roce 1981 publikoval výsledky celkem 1200 provedených biopsií ledvin z ÚVN. Úspěšnost odběru činila 95,3 %, výskyt komplikací byl 7,5 % (z čehož závažné komplikace činily pouze 0,58 %). Rozsáhlé zkušenosti z provádění RB popsal ve své dizertační práci „Význam renální biopsie pro diagnostiku nefropatií u mladých jedinců“, kterou úspěšně obhájil v roce 1978. Byl spoluřešitelem výzkumných úkolů „Včasná diagnostika málo pokročilých nefropatií“ a „Depistáž a diferenciální diagnostika proteinurie a hematurie u sportovců“. V roce 1972 se podílel na zavedení a provádění hemodialyzační léčby u nemocných s akutním a chronickým selháním ledvin. Byl též spoluautorem výzkumného úkolu „Možnosti použití umělé ledviny v polních podmínkách“.
Doc. Jaroš je autorem nebo spoluautorem 61 publikací a několika učebních textů. Je škoda, že jako vojenský lékař nemohl své původní poznatky v RB a rozsáhlé výsledky publikovat v zahraničí. Milan Jaroš patřil mezi mimořádně kvalitní a oblíbené učitele. Do výuky se zapojil po nástupu na I. interní kliniku nynější 3. LF UK v roce 1979 a po řadu let vedl výuku interního lékařství a nefrologie. Mezi mediky byl oblíbený především pro hluboké znalosti a oblíbené používání vlastních učebních pomůcek z reálného života. Po dosažení důchodového věku neúnavně pokračoval ve své pedagogické a léčebně preventivní praxi. Za jeho přínos mu byla udělena stříbrná medaile Univerzity Karlovy, opakovaně obdržel Syllabovu křídu 3. Lékařské fakulty UK a Česká nefrologická společnost ho zvolila svým čestným členem.
Původní profese vojenského lékaře a požadavky na ni kladené provázely docenta Jaroše po celý profesní život. Byla to železná disciplína, která ho udržovala ve vynikající duševní a fyzické kondici a umožňovala mu dennodenně chodit do práce ve Vinohradské nemocnici, vyučovat a léčit nemocné. Čtyři až pětkrát denně 15 minut cvičil a jako 90 letý používal pražskou hromadnou dopravu v období koronavirové pandemie k dojíždění do práce. Autorovi článku si stěžoval, že na stará kolena ho postihl tzv. Berufsverbot (pracovní zákaz), když mu v období nejtvrdších koronavirových omezení zakázali každodenní přítomnost na pracovišti v nemocnici. Samozřejmě, že pouze s ohledem na jeho věk a zdraví. Byl hrdý na to, že byl nejstarším aktivně pracujícím lékařem ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady a nejstarším vyučujícím na Univerzitě Karlově v Praze.
K Bílovci a k rodnému kraji si po celý život zachoval blízký vztah, přestože žil a pracoval v Praze. Nevynechal žádný z gymnaziálních srazů a v posledních letech se pravidelně účastnil setkání organizované jeho třídními spolužáky. Naposledy se tak stalo v květnu 2022 v restauraci Mlýn, kdy se společného setkání s ním zúčastnili Věra Garguláková, Jan Dluhoš, Lumír Kozub a Arnošt Fiala. Všichni zúčastnění v té době měli za sebou oslavu 91. narozenin. Prostě dobrý ročník!
Autor článku je synem jeho spolužáka Milana Jaroše z bíloveckého gymnázia Františka Schwarze, jehož docent Jaroš léčil ve Vinohradské nemocnici v roce 1995 v posledních měsících jeho života. Od té doby systematicky pečoval o zdravotní stav jeho syna. Ten ho naposledy v jeho v ordinaci s výhledem na Vinohradský hřbitov navštívil koncem ledna 2023. Ani v té době ho neopouštěl životní optimismus a smysl pro suchý anglický humor, který se ve vztahu k autorovi této vzpomínky projevoval striktním, až provokativním používáním slova „nadváha“ a to i v případech, kdy se kontextuálně více hodilo použít prostě jen pojem „váha“. V případě, že se některá z autorových vyšetřovaných zdravotních charakteristik, např. hladina cholesterolu, dostala nad svou standardní hranici, Milan Jaroš zavelel: „Vztyk a 3 minuty se dívat z okna na hřbitov, ať si pomalu zvykáš na svou budoucí štaci!“ Za 28 let jsem se pravidelně vídal s panem docentem nejméně dvakrát ročně a za tu dobu to dalo nejméně 60 srdečných setkání, přičemž na žádném z nich neopomněl zavzpomínat na rodný Bílovec!
Jiří Schwarz, rektor Anglo-American University v Praze,
s pomocí Arnošta Fialy, spolužáka a kamaráda Milana Jaroše