Jdou k učitelskému stolu, každý přichází z jedné strany. Michal mi podává malý lísteček: „Paní profesorko, chtěli bychom vás pozvat na koncert. Říkali jsme si, že to nemáte daleko, tak bychom byli rádi, když přijdete.“ Vkládám pozvánku do kantorského notesu a pádím do kabinetu. Ještě jedna hodina a kroužek psaní. Chystám si věci, písemky na opravu, na kluky již dávno nemyslím. Vracím se z poslední hodiny, hodím věci na stůl a z notesu vyletí pozvánka. Zvednu ji, vložím do kabelky, doma si ji prohlídnu a přečtu v klidu, taky ještě mrknu, jestli nemám program. Uplyne nějaký den, na stole mi stále leží malá vkusná nenápadná pozvánka TALENTY Musicale. Dnes je koncertní den. Půjdu, kluci ve škole nebyli, určitě dolaďují poslední nezbytnosti.
Sedím a bavím se. Jsou úžasní, bezprostřední. Trochu komedianti, ale to zde patří. Poslouchám melodie známé i neznámé, počáteční Slovanské tance a Led Zeppelin jsou tedy dost odlišné kategorie. Kytarová, klavírní, saxofonová sóla se střídají v poměrně rychlém sledu. Opět příklad pomíjivosti času. Hodina se scvrkne do několika skladeb a je konec. Michal s Tomášem se loučí, končí jim jedna životní etapa notně obohacena hudbou. Odcházím s ostatními hosty a přemýšlím o všech studentech, co dělají po škole, v soukromí. Navzájem o sobě víme tak málo!
Nevěřím v nečinnost mladé generace. Po školních chodbách se často line hudba. Z různých tříd, v různých patrech. A že to u nás mnohdy vypadá jako na koncertě, potvrdí všichni, kdo chodí brzy ráno do školy nebo později odpoledne ze školy. Ani se nedivím, že nezáživnou látku je potřeba vybít do kláves. Že nezdařená písemka chce taky vypustit páru v moll. Milí studenti, budete-li nám hrát častěji a liběji, možná že pak budou i naše nálady a výklady učiva pestřejší, melodičtější.
Mgr. Magdalena Miláková
