Nechce se mi věřit, že poprvé jsem ty pocity zažívala v roce 1995. Bylo to v naší aule…
Kdysi jsem s jednou třídou jezdívala na víkendy na chatu na Bečvu. Vždycky tam krásně hráli na kytary všechno, co tehdy letělo, třeba mého oblíbeného Cobaina, hráli divadlo, zkrátka bylo to fajn. A tehdy někoho napadlo, proč to nepředvést i na větším fóru, když to tak hezky umíme…
Tak nějak to všechno začalo, školní aula „narvaná“ k prasknutí, pár mikrofonů, kulisy z krepového papíru, obrovské nadšení a magická energie. Na to se nedá zapomenout. Stejně jako na slova tehdejšího pane ředitele Petra Bujoka, který když studentům děkoval, parafrázoval slavnou větu z filmu Casablaca: „Myslím, že tohle je začátek krásné tradice.“
V pátek 6. června večer jsem si na jeho slova vzpomněla. Nebylo to v aule, ale v bíloveckém kulturáku, uplynulo téměř třicet let, trošku jiné prostředí i muzika, technika jako u profesionálů. Ale jedna věc zůstala stejná – ta neuvěřitelná energie, která z pódia sálala, nadšení mládí. Na to se hezky kouká, je to nakažlivé a taky je hezké vrátit se na chvíli v čase. A také je fajn vidět studenty jinak než ve školních škamnách.
Myslím, že i toto je kousek toho „ducha školy“.
Děcka, díky! Byl to krásný zážitek.
Mgr. Pavlína Andreeová