Přivést na jeviště Škvoreckého Zbabělce, to jsem si nikdy neuměla představit. A vidíte, u Bezručů se stalo.
Naši studenti měli šanci posoudit, jestli to byla „akce“ zdařilá, či nikoli. Pravda, kostýmy trochu razily – byly protagonistům velké a zářily neuvěřitelnými barvami náhodou, nebo to mělo své opodstatnění, které jsme neodhalili? – a věkový rozptyl Dannyho parťáků byl také dost široký, ale… Ale ta hudba! Samozřejmě JAZZ. Vždyť mluvíme o Škvoreckém! Celé představení bylo provázeno živou hudbou, a výbornou. Nápaditá ovšem byla také scéna.
Prostě to opět stojí za to, tedy prostřednictvím Divadla Petra Bezruče a Josefa Škvoreckého nahlédnout pod pokličku českého (ne)hrdinství v posledních dnech války. Vřele doporučuji nejen milovníkům nestárnoucího jazzu.
Za kabinet českého jazyka
Mgr. Pavlína Andreeová