„Ať přijdeme, kam přijdeme, všude to samé. Ovace, střílení, věšení. Ovace, střílení, věšení. Ovace, střílení, věšení. Už mě to začíná unavovat… Přinášíme lidem dějinnou spravedlnost. Němci musí být potrestáni za všechno, co nám udělali!“
Tato slova odstartovala na prknech divadla Komorní scéna Aréna v Ostravě hru Smíření. Právě na tuto hru Tomáše Vůjtka vyrazili studenti třetích a čtvrtých ročníků Gymnázia Mikuláše Koperníka v Bílovci. Hlavní role obsadily známé tváře světa ostravského divadla. K vidění tedy byli například Štěpán Kozub, Josef Kaluža či Vladislav Georgiev.
Hra pojednávala o poválečném odsunu Němců z českého pohraničí. Téma bylo zpracováno tak, aby hra tuto kapitolu historie divákům co nejvíc přiblížila. Ale také obsahovala pro některé až kontroverzní pasáže, např. neustále se opakující hajlování a kruté, leč pravdivé scény popisující znásilnění, vraždy, mučení.
Podle statistik žilo na územích odstoupených po Mnichovu Německu zhruba 730 000 osob s českou či slovenskou národností. A značná část z nich byla vyhnána ze Sudet do vnitrozemí.
Po válce u nás zůstalo až 2 800 000 Němců. A téměř všechny čekal – dle slov mnohých – akt spravedlivé odplaty. Výsledkem této protiněmecké hysterie bylo vyhánění Němců z jejich domovů, vraždění a zabíraní jejich majetku, na což odkazovala i věta ze samotného závěru představení.
„Na stěně visí obraz. Obraz po dědovi…“
Závěrem je dobré říci, že přibližování takovýchto historických událostí právě mladým lidem je velice důležité. A tohle je jedna ze zajímavých forem, jak toho docílit.
Anna Pospíšilová, septima