Stojím před sálem, ve kterém se to již hemží v duchu á dva tři, á dva tři. Začínají se mi potit ruce, jako by právě mi měl někdo položit otázku: Smím prosit? Vzpamatuj se, říkám si potichu, jsi tady z jiného důvodu. To už ale přichází taneční mistr, z výšky dvou metrů mě mile vítá. Vstoupíme spolu do sálu, kde se na parketu kurzisté snaží pochopit záhadný taneční rytmus. Někteří tanečníci na pozdrav zamávají, další se i usmějí, podle usilovného pohledu na nohy vidím, že mnohá mysl je úplně k nepoužití. Právě vysvitlo slunce a rozzářilo celý sál. Přišla moje chvíle. Vytáhnu mobil, začínám fotit. Celý shluk tanečníků záhadným způsobem uniká do protějšího koutu sálu, přecházím k nim, oni opět prchají… jako ty sardinky v moři před dravci. Na mě ale nevyzrajete! Mám totiž pomocníka. Kolegyně vyšplhá na židličku a z výšky začíná zvěčňovat pozoruhodné taneční kreace. Jen pár snímků, pár minut… najednou mě přepadá nostalgie, cestou domů vzpomínám na své první taneční, na mistra Šímu, na spolužáky, na svého tanečníka. Tak až si to, Honzíku, přečteš, přijď na kolonu, můžeme si zopakovat to, co jsme se spolu před x lety právě v onom sále naučili.
Mgr. Magdalena Miláková
