Deváťáci vyrazili v úterý 6. listopadu se svým španělštinářem a dějepravcem do Prahy. Vyjížděli jsme velmi brzy ráno, a abychom si to opravdu užili, naše železnice nám hned zpestřila začátek – zpoždění se vyšplhalo na 75 minut. Příště asi dáme sraz na nádraží raději den předem.
Na Vinohradech už na nás netrpělivě čekali a kvůli nám posunuli začátek, takže jsme nakonec o nic nepřišli. První část exkurze patřila Španělsku. V několika pracovních dílnách jsme tuto zemi prozkoumali opravdu důkladně. Začínali jsme temperamentním flamencem. Brilantní kytarová hra, zpěv i tanec nás patřičně rozehřály. Zkoušeli jsme tleskat různé rytmy, zahráli si na cajón, učili se základní taneční kroky a vlnili se s různými rekvizitami – vějířem, šátkem, holí nebo kastanětami. Nechybělo ani jazykové okénko, kde jsme si mohli připomenout základní společenské fráze nejen ve španělštině, ale i ostatních jazycích na území Španělska, např. katalánštině nebo baskičtině. Nezapomněli jsme ani na nejznámější části, města a památky Španělska. Celý program zakončila ochutnávka tradičních španělských specialit.
Ranní časový skluz nás donutil přemístit se tryskem na další místo exkurze. Do nechvalně proslulého Petschkova paláce jsme dorazili skoro o půl hodiny později. Náš pan průvodce vydržel a my jsme si tak mohli prohlédnout prostory, které souvisí s jedním z nejtragičtějších období našich dějin. Tento palác (lidově Pečkárna) si totiž nacisté vybrali jako místo pro řídící úřadovnu gestapa v Praze. Naše první kroky vedly do tzv. biografu – místnosti, kam byli vězňové umístěni, než si pro ně přišli k výslechu. Vyzkoušeli jsme si, jak se zatčení cítili, když museli sedět zpříma, s rukama na kolenou a v absolutním tichu porušeném jen svistem rákosky, kterou byli biti. Pak už jsme procházeli jednotlivými místnostmi a expozicemi a dovídali se spoustu informací. Při prohlídce mučírny nebo cel, kam byli zavíráni prominentní vězni, určitě nikomu do smíchu moc nebylo. V jedné z cel se nacházely i zbylé rakve, které gestapáci měli připravené, kdyby některý vyslýchaný mučení nepřežil. Zápisem do pamětní knihy pak prohlídka skončila.
Po povinném fotu před koněm na Václavském náměstí už zbyl jen čas na rozchod, na který se všichni nejvíce těšili. Praha je holt Praha. Odjezd z Prahy pak proběhl v podstatě stejně jako ráno a s více než hodinovým zpožděním jsme se šťastně vrátili domů.
Mgr. Jindřich Foltas
