Vím, že existují i lidé, kteří si plesy a podobné společenské události užívají. Já k nim ale nepatřím. Takže vždy, když se chýlí ke konci moje další „čtyřletka“, začínají se mi zdát sny o červeném koberci, o botech na podpatku, ve kterých neumím chodit, o večerní róbě, kterou nemám… a sólo pro profesory jako třešnička na dortu!
Ale nakonec mě ta atmosféra příprav stejně pohltí a já s nostalgií sleduji ty bitvy o barvu maturitních šerp, o hudbu, kdo co řekne, udělá, kdo vyzdobí sál, jestli se áčko nepopere s béčkem, jestli nedostanou do zubů ti, kteří vše jen zpovzdálí sledují a potom kritizují…
Pak to přijde, ta chvíle, kdy jako v tranzu absolvuji těch patnáct sekund na rudém zkrabatělém tepichu, ozdobím své děti šerpami a v rytmu valčíku nebo něčeho podobného už se jen potutelně usmívám, neboť moje role pro dnešek skončila. Snad bez ostudy. K maturitnímu večírku sice vede ještě cesta dlouhá, ale pokud jde o ples, mám padla…
Myslím, že se sluší poděkovat všem, kteří se o zdárný průběh letošního maturitního plesu přičinili, tedy organizátorům ze SRPDŠ, maturantům, kteří se fakt snažili a spolupracovali, rodičům, ať už přiložili ruku k dílu přímo v sále, náležitě vystrojili své poklady nebo přispěli do tomboly.
Vždycky se vyvrbí nějaký zádrhel, ale to tak nějak patří k věci, hlavně že všechno dobře dopadlo. A já už se těším na příští rok, kdy celé to mravenčení budu sledovat jen jako nezaujatý pozorovatel.
Třídní 4. B
