Dne 14. září 2016 se třídy 1. A a 1. B vydaly na terénní zeměpisné cvičení na Javorník. Jak už bývá zvykem, hned na začátku se něco pokazilo. Vlaky nejely a celé dvě třídy spolu s doprovodem učitelů se měly vejít do jednoho autobusu. Byla to vskutku záživná a dobrodružná cesta plná tlačení a vydýchaného vzduchu. Po přestupu na vlak jsme pokračovali až do Veřovic. Zde nás čekalo zklamání… Měli jsme zakázané vyšlapat Javorník boso. Jelikož jsme na školním výletě absolvovali túru na Praděd bosky od úplného začátku, měli jsme v plánu opět vyjít Javorník bez bot. My jsme neodporovali a boty jsme si znovu nazuli. Čekal nás první zeměpisný úkol – mapování trasy až na úplný vrchol. První polovina byla celkem v pohodě, jelikož jsme šli pouze po rovince. Poté nastalo stoupání po strmém svahu. Někteří výstup zvládli hravě, ale pár z nás zaostávalo vzadu. To byli ti, kteří se nehnali a kochali se přírodou (nebo se také snažili popadnout dech – každý tomu říká jinak). Když už jsme konečně došli na vrchol, byli jsme rádi, že odpočíváme. Hodně z nás mělo tvářičky jak rajčátka (aneb „Když jde gympl na túru“). Nejlepší bylo, když jsme byli donuceni vstát a vyfotit se celí zpocení a červení. Fotka je jistě úžasná. Měli jsme hodinu klidu a každý ji strávil jinak. Někteří šli na rozhlednu, druzí zase do hospůdky se občerstvit a jiní si pouze sedli do trávy a nabírali síly na zpáteční cestu. Našla se i parta kluků z 1. B, které výšlap nezmohl a měli ještě dostatek síly, aby si házeli s frisbeem. Skládám jim obrovský obdiv, protože já byla ráda, že sedím, a oni se hnali sami od sebe za létajícím talířem. Avšak zpáteční cesta byla o mnoho dobrodružnější než cesta nahoru. Hned po odchodu z hospůdky směrem na vlak, jsme se díky mé nejmenované nejlepší kamarádce z 1. B (všichni víme, že je to Magda) ztratili. Tedy… Pouze naše malá pětičlenná skupinka (tímto zdravím Rebeku, Magdu, Marlen a Malého Zuchňu). Sama nevím, jak jsme se dokázali ztratit. Asi to bylo tak, že jsme šli úplně vzadu, na chvíli jsme se zastavili a pak už jsme je neviděli. Naštěstí jsme rychle zavolali naší paní profesorce, která pro nás přišla. A víte co? My se ztratili i s paní profesorkou v čele. Cestou jsme si zpívali a užili jsme si ji. Zanedlouho jsme se se zbytkem výpravy setkali. Zjistili jsme, že jsme bohužel přišli o měření průtoku vody, které bylo jistě zajímavé. Nakonec jsme museli díky nám utíkat (FAKT UTÍKAT!) na vlak, abychom ho stihli. Naneštěstí nám přímo před očima ujel. Museli jsme čekat další hodinu. Tímto se všem jak z 1. A, 1. B, tak i učitelům omlouvám za celý můj Dream team, že pokud bychom se neztratili, mohli jsme být o hodinu dříve doma. Ale přežili jsme ve zdraví – a to je hlavní.
A na závěr… Celý výlet se nám líbil a byli jsme rádi, že nám naše škola umožnila tento den plný zážitků.
Zuzana Pekáriková, 1. A
