Antisemitismus a holocaust

Přidáno: 16.03.2010 20:58
Autor: Mgr. Magdalena Miláková


Studenti vyšších ročníků gymnázia jezdívají poměrně často na exkurzi do koncentračního tábora v Osvětimi. Seznamují se s fakty a hrůzami druhé světové války. Procházet tato místa bývá emotivně vypjaté. Autenticita míst, příběhů, vyprávění není nikdy tak působivá, jako když o zvěrstvech války vypráví někdo, kdo zde byl, žil, případně ztratil rodinu.

Pamětníků holocaustu ubývá. Těch, kteří jsou ochotni přijet besedovat se studenty, těch už je opravdu poskrovnu. Proto jsme ve škole rádi přivítali paní Mgr. Zuzanu Skácelovou a paní Janu Hlávkovou.

Dvouhodinová přednáška, které se zúčastnili studenti třetích ročníků, byla rozložena do dvou částí. V té první paní Jana Hlávková, lektorka ICEJ ( regionální koordinátorka pro severní Moravu a Slezsko Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzaléma (ICEJ)), ve stručnosti připomněla celé dějiny Židů. Studenti si mohli zopakovat pojmy z politologie, z dějepisu připomenout některá fakta, z religionistiky a literatury zopakovat několik jmen. V prezentaci zhlédli kromě státních symbolů, staveb, písemných památek, ukázek hebrejského písma, různých map i mnoho fotografií synagog rozmístěných po různých koutech republiky. Studenti viděli jarmulky, vlastnoručně vyrobenou Davidovu hvězdu (sloužila k označení oděvu dívky, která také přežila holocaust). Průřez dějinami židovského národa končil dobou současnou, tedy 21. stoletím. Očekávali bychom, že lidé budou poučeni ze všech hrůz, které kdy války přinesly. Ale stále trvající protižidovská nálada není nijak výjimečná.

Na dané téma zase hovořila bývalá středoškolská profesorka paní Mgr. Zuzana Skácelová. Své vyprávění rozčlenila do tří etap. První okruh věnovala vlastnímu pobytu v pracovním táboře. Paní Skácelová se narodila v Ostravě, ale své zachránce celá rodina našla až na Slovensku poblíž Drahové. V tehdejší době byly na Slovensku tři pracovní tábory (Nováky, Sereď a Vyhně) a do posledně jmenovaného se sběhem událostí dostala spolu s rodiči, sourozenci a rodinnými příslušníky. Okolnosti, neuvěřitelné náhody a solidarita vesnických obyvatel podtrhovaly okamžiky, kdy životy několika lidí visely jen na vlásku. Pospolitost rodiny bylo to jediné, co v dané době měli. Někteří z nich ale přece jen skončili v Osvětimi. Byli rozděleni, mnohé již nikdy neviděla, nevěděla nic o jejich osudu. Po některých pátrala bezvýsledně ještě donedávna, někteří přežili. K těm, kteří přežili, patřili sourozenci. V druhé části vyprávěla skutečné příběhy jiných lidí, známých, se kterými se setkala a stále setkává. Připomněla také filmy a knihy s tématikou holocaustu, vyprávěla o projektu Vagón, o terezínském ghettu a opeře Brundibár. Třetí část vyplnily dotazy studentů a doplňující upřesňující informace.

Radost z každého dne, z obyčejných věcí, úcta k životu druhého. To jsou maličkosti, kterých si vážíme až v čase, kdy o ně přijdeme. Kdy začneme přemýšlet o tom, co by bylo kdyby…